Goalballisté TJ ZORA Praha se vypravili na sklonku listopadu 2021 do Soluně na tradiční mezinárodní turnajIfaistiáda obhájit stříbrné medaile. Přivezli vítězné zlato a cestu si část týmu ozvláštnila několikadenním poznávacím putováním přes jižní kraje. A jak to tedy bylo?
Ostatní fotografie jsou dostupné zde https://tjzorapraha.rajce.idnes.cz/Goalballovy_turnaj_-IFAISTIADA_Recko-_2021/
V pátek (26. 11.) vyrazila čtyřčlenná posádka ve složení Karel Novotný, Ivo Budil, Petr Müller a Bára novotná z pošmourné české kotliny s plně naloženou dodávkou na jih. V očekávání, že sněhu, dešti a mrazivému větru ujedeme, jsme kroměspousty jídla, pití a sportovního vybavení naložili i nezbytný tandem. Pořádný kus prostoru také zabírala Runa, černý labrador a věrný průvodce a přítel Ivoše.
Z Divišova, kde naše cesta počínala, se nám podařilo oproti původně předpokládanému času odjezdu vyrazit až za tmy. Posádka se během prvních hodin cesty rozhodla, že pojedeme přes noc, abychom na „teplém“ jihu byli co nejdříve. Museli jsme se obloukem vyhnout Rakousku, protože tamější vládavyhlásila několik dní před naším odjezdem, v rámci protiepidemiologických opatření, zákaz vstupu na jejich území. Vyzbrojeni covid pasy o prodělaném očkování, kteréjsme důsledně tasili na všech hranicích, jsme se posunuli v téměř nepřetržitém zápřahu o téměř 800 km až do chorvatského Sejnu. Při vstupu na území Chorvatska jsme obdrželi nevraživý pohled strážce hranice s poznámkou, proč nesedíme raději doma a že jim tam vezeme nákazu.
Cestou nám vrtalo hlavou, že často potkáváme výstražné značky upozorňující na nebezpečí náledí a smyku, ale brzy jsme pochopili. Věřte, nevěřte, i v Chorvatsku sněží a na silničkách a serpentinách, které nás k moři přes Dinárské hory dovedli, se nacházela celkem slušná vrstva čerstvě nasněženého sněhu i zmrazků. Do toho mlha, déšť se sněhema ledový vítr neutuchal. Notně ospalí a unavení jsme zaparkovali na liduprázdném jadranském pobřeží, auto nasměrovali proti ocelově šedému moři splývajícím se stejně vyhlížejícím nebem a tam na několik minut spočinuli.
Ani v sobotu (27. 11.) za svítání se slunce neukázalo, jen běloskvoucí rackové se na černém nebi překrásně vyjímali a jako jediné živé bytosti nás svých typickým chechotem vítali. Abychom protáhli ztuhlé svaly, prohlédli jsme si starobylou vojenskou pevnost Nehaj Fortress, a pak po jadranské magistrále vyrazili podél pobřeží k Zadaru.
Auto se malými chorvatskými městečky a vesničkami posouvalo pomalu podél pobřeží a o podívanou nebyla nouze. Z levé strany hory, z pravé moře a v něm velké, či malé chorvatské ostrovy. Zvláště jsme si užívali chvíle, kdy se magistrála přimkla k úbočí hor a vedla nás zátokami vysoko nad hladinou moře. Únava už byla opravdu znát, ale když jsme si chtěli uvařit povzbuzující kávu, zjistili jsme, že vařič, který si sebou vezeme, nefunguje. Naštěstí se objevilo slunce, což nám náramně zvedlo náladu.
Slunce je životabudič. Když už svítilo dostatečně dlouho a do Zadaru zbývalo už jen asi 40 km, rozhodl se Petr, že dál pojede na kole. Nikdo z posádky se k němu však po probdělé noci nepřidal, takže vyrazil sám. V Zadaru jsme se nasytili a obstarali pěkné ubytování. Jen co jsme měli zajištěnu noc, dorazil i Petr. V nové bundě, kterou mu darovala jakási dobrá žena, když se před kroupami schovával na jejich terase a pyšnil se nám tím, že jel s tandemem stopem. Prý ho naložil nějaký hodný strážce, když si to v dešti šlapal po dálnici. Po krátkém odpočinku jsme se ještě večer prošli centremkrásného kamenného starobylého města, prohlédli si světelný model sluneční soustavy, jenž je umístěn na přímořské promenádě, a poslechli si mořské varhany. Městečko začalo ožívat nočním životem, ale nás po probdělé noci lákaly už jen pohodlné postele.
V neděli ráno (28. 11.) jdeme ještě jednou k moři, nakrmit racky a poslechnout si varhany. Abyste rozuměli, mořské varhany jsou vyhlášenou turistickou atrakcí. Jedná se o kamenné obrovské stupně směřující do moře, které v sobě mají vytesané díry. Moře do nich šplouchá, tím vhání vzduch do píšťal a ty pak vydávají tóny. Nejedná se o hudbu v pravém slova smyslu, spíš to zní, jako kdyby moře vzdychalo. Frekvence se mění s rychlostí větru a narážejících vln. Svorně jsme se shodli, že večer foukalo určitě jinak, protože nyní je zvuk rozhodně odlišný od včerejšího, zvláště co do tempa.
Dnešním cílem je Žabljak (Černá Hora), kde bychom rádi složili hlavu, ale hlavně historický Mostar, na území Bosny a Hercegoviny. Jelikož nás čeká celkem 516 km, volíme cestu rychlou, tudíž dálnici. Máme dostatek času obdivovat se odvaze chorvatských stavitelů dálnic při přemostění nesmírně hlubokých a širokých údolí. Do vytčeného Mostaru dorážíme ještě za světla, ale už dlouho prší a v Mostaru je tomu nejinak. Voda je všude. Nad námi, pod námi. Voda se valí v prudkých říčkách Radobolja a Neretva, na jejichž soutoku Mostar leží a které se řinou z okolních hor. Prudké potoky jsou svázány do kanálů, žlabů i stok a prodírají se jak mostarskými uličkami pod dlažbou, tak i pod domy. Jsme promoklí na kost, ale nemůžeme se vynadívat na tu nádheru. Mostar je vskutku čarovný. Malé kamenné domy, úzké uličky, věže a mešity, schody nahoru a dolů, a jako ten největší skvost klenutý kamenný most. Stmívá se, Mostar rozsvěcí svoje okna a ty nás lákají k posezení u dobrého pokrmu. Snažíme se, všude, kde jsme ochutnat místní tradiční jídlo. Název už si nepamatuji, ale bylo to moc dobré. Bosenská káva nakonec, podávaná čerstvě uvařená v džezvě, je též zážitkem a dostatečným zdrojem energie pro náročnou cestu po úzkých silničkách a serpentinách do horské vesničky Žabljaku. Cestou už neprší, ale lije, déšť buší do předního skla auta, že není slyšet vlastního slova a zákruty se zdají být nekonečné. Jak jsme rádi, že dorážíme do suchého, teplého nově zřízeného penzionu. Po té únavě si zasloužíme trochu pálenky, a je nám divné, jak se s námi houpe zem. Vždyť jsme toho zas tolik nevypili, říkáme si, ale ráno s úlevou přicházíme na to, že úplně nově zrekonstruovaný penzion má poměrně dost šikmou podlahu. Inu jiný kraj, jiný mrav.
V pondělí (29. 11.) se probouzíme do jiskřivého dne. Venku leží vrstva sněhu, což Petra a Ivoše neodrazuje od toho, aby se oblékli do cyklistického a vyrazili na tandemu dál. Jsme vysoko v horách, asi 1400 m nad mořem a kluky láká především dlouhý sjezd. Vyrážejí napřed a celá skupinka se za nedlouho setkává v divukrásném místě. Přes hluboký kaňonřeky Tary vede starý kamenný most. Vrstevnice ukazují nadmořskou výšku 700 m nad mořem a ze Žabljaku je to sem 23 km. Ten sjezd musel, kluci, být, což? Však jsou taky notně zmrzlí. Házíme do hlubokého kaňonu do řeky kameny, abychom zjistili, jak je most vysoký a udivuje nás, že kámen letí 5 vteřin, než slyšíme jeho plesknutí o hladinu. Přes veškerá lákání Karla a Báry do vyhřátého auta však Ivoš s Petrem nasedají srdnatě opět na tandem a pokračují dál. Cesta vede po úbočí vysokých hor a převážně spíše klesá. Začíná opět pršet, je nevlídno a na vršky hor se snáší další sníh, který tam už nejspíš zůstane do jara. Hory mají bílé čepice, v nížinách probíhají podzimní práce v sadech a na polích, pase se zde dobytek. Nám je zima a začíná se ozývat žaludek. Nejbližší restaurace je od mostu až v Mojkovaci po 43 km. Hotel Serdar nám poskytl nejen vydatný pozdní oběd, ale pan majitel ochotně točil knoflíky od topení směrem nahoru a snášel všelijaké věšáky, aby si kluci mohli usušit promočené věci. Hledáme, kde budeme dnes v noci spát a již za tmy a neustálého deště vyrážíme do Virpazaru (Černá Hora), kde nacházíme nocleh za přijatelnou cenu. Do penzionu dojíždíme za tmy tmoucí s očima na šťopkách. Posledních 10 km vede úzká cesta jen na jedno vozidlo mezi srázem nad jezerem a příkrou skálou s občasnými zálivy pro vyhýbání dvou aut. Stará kamenná usedlost rodiny Paješičových přizpůsobená na několik útulných apartmánů nás vítá čistým a teplým ubytováním.
Je úterý (30. 11.), odpočatí se probouzíme do slunečného, ale chladného rána. Pohled na Skadarské jezero, do kterého padají vysoké hory v horní čtvrtině pokryté sněhovou pokrývkou a vydatná snídaně z místních produktů, tedy chleba, vajec a domácího pršutu je zážitkem. Od pana majitele se dozvídáme, že si sám všechno pěstuje i vyrábí, o čemž nás přesvědčí i mnohočetná nefalšovaná zabíječka (7 ks vepřového), která se právě začíná odehrávat o jednu terasu níže, než je ta naše. Na práci se podílí celá Paješičovic rodina. My bychom se jistě dokázali zdržet déle, ale musíme dál. Ivoš s Petrem vyráží opět na tandemu, Karel s Bárou v autě. Teprve při cestě za dne si řidička dobře uvědomuje, že milosrdná tma včera zakryla všechno, co vidí dnes a z čeho mohla mít ještě větší strach.
Sraz máme v Baru. Konkrétně ve Starém Baru, což je starobylé městečko na opačné straně pásma hor, které odděluje Skadarské jezero a Jaderské moře. Kluky na kole čeká úsek asi 40 km, avšak se značným převýšením, takže Bára a Karel mají dostatek času pokochat se sady se zrajícími pomeranči, mandarinkami, granátovými jablky, vinicemi, rozbouřeným jadranem a obrovskými vlnami, které se tříští o pobřežní skály. Mají ale hlavně jedinečnou možnost prozkoumat staré město, ze kterého zbyly už jen mohutné zříceniny. Dlouhé hodiny se procházejí po strážních věžích, schodech a prostorách bývalých domů, kostelů a sálů Starého hradu a jsou uchváceni pohledy na všechny strany.
Hory, prudce se svažující k moři, ale i nové rušné město se širokými ulicemi a jeřáby v přístavu v dáli.
Po setkání s kluky se dozvídáme, že v horách zažili sníh, led a mráz a že tandem museli s opatrností dokonce tlačit. Naložíme tandem a oba šťastné sportovce a jede se dál. Cílem je hlavní město Albánie Tirana. Ještě velmi dlouho projíždíme pod horami a kocháme se nádhernou přírodou. Cestou potkáváme stánky obsypané mandarinkami, projíždíme malé vesničky, přičemž skoro každá z nich má svou malou mešitu, která vypadá jako rodinná vila s malým minaretem. Za šeradorážíme na hranice Černé hory a Albánie. Dnes konečně ani jednou nezapršelo, ale přes to, že cesta ubíhá dobře,pociťujeme potřebu se občerstvit, k čemuž využíváme kýčovitý hotel Illyria nad řekou Buna hned za hranicemi mezi Černou horou a Albánií.
Tento den by se dal nazvat dnem schodů. Hotel je vystavěn v těsné blízkosti hlavní silnice a vyzdoben v duchu starého Egypta. Má mnoho teras a terásek s nějakým výjevem z egyptské mytologie. Sochy jsou kašírované, Bůh ví z čeho, při poklepu zní dutě, zato jsou bohatě zdobeny kočičím zlatem. Každá terasa má své schodiště a zrovna tak každá z několika restaurací. Na nejvyšší bod jsme napočítali 167 schodů. Karel a Bára naštěstí schody po zříceninách Starého hradu v Baru nepočítali, zato je bezpečně cítili v nohách. V tuto chvíli ještě netušíme, že i naše budoucí ubytování v Tiraně bude vysoko ve čtvrtém patře činžáku v centru města. Hotel se ještě vyznačoval mnoha volně se pohybujícími kočkami, které číšníci krmili zbytky po hostech, když procházeli mezi jednotlivými restauracemi s talíři. Koček jsme napočítali nejméně deset. Nechtělo se nám vstát od stolu, protože vzdálené vrchy zasněžených hor se od zapadajícího slunce zbarvily do růžova a poskytly nám nebývalou podívanou. Museli jsme se však přesunout do Tirany, kde jsme bez problémů našli náš nocleh a po krátké prohlídce nejbližšího okolí také malý bufet s otevřeným grilem. Majitel podniku pochopil, že hledáme něco k snědku a vysloveně ho potěšilo, že chceme ochutnat tradiční albánskou kuchyni. A opravdu se předvedl, snesl nám od všeho, co dokázal uvařit, usmažit a ugrilovat, trochu a k tomu nám pustil pro dobrou atmosféru pořádnou albánskou popinu z youtoube. Cítili jsme se královsky.
Ve středu (1. 12.) dopoledne jsme prošli znovu Tiranu za denního světla. Je to moderní město jako každé jiné, ale také město paradoxů. Široké třídy s obchody, s temperamentní dopravou, kde se klidně při patách moderních věžákův poklidu choulí malé staré domy s břidlicovými střechami. Město se stavebně rozvíjí a mrakodrapy zde rostou jako houby po dešti. Obešli jsme obrovský moderní komplexs rozestavěnou mešitou, do kterého, netušíme proč, byl zakázán vstup, podívali se na místní tržiště a poslechli si bubnování pouličních umělců, vyfotili se u sochy místního velikána na koni a vydali se dál směrem k řeckým hranicím. Dnes bez konkrétního cíle, jen s tím úmyslem se posunout k Soluni na takovou vzdálenost, abychom mohli příští den zavčasu vyzvednout druhou část našeho goalballového týmu na letišti.
Jedeme dál a kocháme se plnými doušky nádhernou krajinou. Na vrcholcích vysokánských hor leží sníh a pod nimi dozrávají rudá jablka v sadech. Cestu i nadále lemují stánky s mandarinkami a vesničky s malými mešitami. Řídí Petr, takže Bára má možnost hledat ubytování. Tentokrát to však není tak snadné a nejbližší místo, kde se daří sehnat nocleh je až v Řecku v městě Katerini. Ubytování je nádherné a leží jen 70 km od Soluně.
Probuzení do čtvrtečního rána (2. 12.) nám namísto nařízených budíků obstaraly zvony z blízkého kostela. Prohlížíme si ještě nejbližší okolí a zodpovědně včas vyrážímena místo, které nám bude po další tři dny domovem. V Soluni v hotelu ABC nás organizátoři i personál hotelu vítají srdečně jako staré známé a věřte, že po tom všem harcování je vyhlídka na třídenní pobyt pod jednou střechou vítanou změnou. Runa po celou dobu pobytu dostávala ty největší lahůdky a zablácený tandem si to pokojně pospával v útrobách hotelu. Milé přijetí na nás působilo přímo blahodárně. Také ve veliké tržnici uprostřed Soluně nás poznávají jako dobré zákazníky.
Ivoše s Petrem a tandemem odvážíme za Soluň. Kola nemají dost a ještě si chtějí užít slunného řeckého dne a do hotelu se přiblížit jako cyklisté. Věří, že příjezd na tandemu navozuje u protihráčů pocit, že jsme úžasní borci, a zároveň vyvolává domněnku, že přeci nemůžeme být z takové dálky. Cestou k hotelu navštěvují ptačí národní park a při pohledu na Olymp vzpomínají, jak sem dojeli již v minulosti až z Prahy.
Karel s Bárou nabírá na letišti mladší část goalballovéhotýmu: Michala Novotného, Petra Schweinera, Tomáše Jirouta, Václava Svobodu a oboustranné vyprávění z cest nebere konce. Společně provádíme inventuru zoráckých dresů, které všemožnými batohy docestovaly do Řecka a snažíme se zkompletovat čísla a barvy. Je to rébus. Někteří hráči musejí vzít za vděk číslem, které za celou dobu své goalballovékariéry na zápas ještě nikdy neoblékli. Všechno je však jednou poprvé a je dost možné, že zrušení této pověrečné tradice nám nakonec přineslo štěstí. Jdeme se ještě projít po starých známých místech v okolí hotelu a už se těšíme na zítřejší zápasy.
Celý turnaj, od pátku do neděle (3. 12. – 5. 12.) je organizován za velmi přísných protiepidemiologických pravidel, které dodržují jak hráči, tak vždy přítomní a ochotní organizátoři. Na přestávky mezi jednotlivými zápasy musíme ven z tělocvičny. Konečně je tu staré dobré řecké slunce a my se vyhříváme na tribuně přilehlého hřiště. Dostáváme od kamaráda fotku zasněžené Prahy a se škodolibou radostí se vyhříváme dál.
První zápas jsme hráli v pátek s jasným favoritem, sreprezentací Řecka. Šlo o velmi vyrovnaný boj. Rozhodčí nám mnoho míčů letících po zemi pískali jako přehoz. Stejně tak to bylo i u ostatních týmů, jen my jsme měli tak trochu pocit, že nám o ještě maličko víc.
Postupně jsme se s řeckým týmem oťukávali, hledali obranné i útočné varianty. Zápas jsme prohráli po urputném boji 17:15, ale to nám až tak nevadilo. Znali jsme soupeřovy slabé stránky a 15 gólů, které jsme vstřelili, dávalo naději, že v případném finále nebudeme horší.
V sobotu jsme porazili Kosovo 16:9, pak Atény 11:6 a domácí Ifaistos 16:6. Střídali jsme skoro jak na hokeji, abychom si uchovali co nejvíce sil. Často jsme prohrávali, ale byli jsme jeden celek, bez rozdílu, kdo je na hřišti a kdo na lavičce. Tím se nám dařilo soupeře porážet. Nikdo se neptal, kolik dal gólů, ani kolik jich dostal. Byli jsme jeden tým toužící po finále. Všichni se střídali, jak jen to šlo. Vidina finále se nám vzdálila, když remízovaly Atény se Soluní. Každý z těchto týmů měl 7 bodů. My 9.
V neděli ráno však nechala řecká reprezentace domácí Soluni výhru 10:0. Každý si o tom může myslet své, ale bylo nad slunce jasné, že se šetřili finále.
Nezbylo než porazit Italy za každou cenu. Hráli jsme s takovým nasazením, jistotou, odvahou, chytrostí a odhodláním, že jsme italský tým porazili 15:6. A to byla naše vstupenka do finále!
Finále bylo soubojem dvou Titánů. Nebylo nač šetřit síly. Každý do toho dával maximum. Řekové měli trenéra oplývajícího množstvím reprezentačních zkušeností, navíc smladým, pohyblivým, silným a ambiciózním týmem. Těžko bylo hledat na jejich straně chyby. Museli jsme vytáhnout taktiku z podpokličky a esa z rukávu.
Vedení se střídalo gól po gólu. 3 minuty před koncem jsme vedli 8:7. Po urputném boji a v závěru po nařízené penaltě proti nám skončilo skóre 8:8. Přišlo nervyderoucí prodloužení. Řekové vyhráli los, což je u prodloužení v případě tzv. „náhlé smrti“ velká výhoda. Ale první střelou Řekové nedali. Václav také nedal, i když si útok pečlivě připravil. Také druhou střelu jsme chytili. Tomáš si vzal míč a vší silou po dobrém rozeběhu a taktickém přemístění, hodil do mezery soupeře mezi hráče, kteří neměli šanci míč chytit. Tak jsme vyhráli a získali zlaté medaile.
Co říci závěrem, dodává Petr Müller: „Já i Baruška jsme měli dojetím slzy v očích. Tomáš neustál emoce a sklátil se k zemi. Všichni jsme prožívali ohromnou radost. I klubovou radost z vítězství na mezinárodním turnaji, která přišla po čtvrtstoletí dřiny, potu, krve, tréninků a odříkání. Skutečnost, že snad dva nejstarší hráči goalballu na světě, Karel a Ivoš a snad nejmenší hráč goalballu na světě Petr Sch., z 6 ti členného týmu, získali na mezinárodním turnaji zlato, se určitě zapíše do světových dějin goalballu.“
Je první neděle adventní (6. 12.) odpoledne, mladé klukyodváží narychlo auto, aby jim neuletělo letadlo. My ostatní se loučíme s řeckými přáteli a děkujeme za pozvání na příští Ifaistiádu 2022. Řecké slunce hřeje tak, že i v tričkách je nám horko. Vracíme se domů a v autě je nebývalé ticho. Každý z nás si po svém přehrává v duchu zážitky, které by rád ve vzpomínkách zachoval. Jsme unavení ale šťastní, těšíme se domů do té české plískanice, která k adventu už tak nějak patří.
Autoři: Bára Novotná, Petr Müller, Karel Novotný
