Pro Iva Budila a jeho traséra Petra Müllera se stal již tradicí závod Běh Piastů v Jakušicích v Polsku. Je 3. března 2018, 7,40h. Tentokrát se na závody dostáváme ještě v předstihu, závod začíná až v 9h. Majitel campu v Harrachově, kde jsme jako vždy ubytovaní, nás ráno veze autem.
Máme možnost si užít předzávodní atmosféry, kdy je trasa ještě zcela prázdná a teprve se začínají sjíždět první závodníci. Je pěkný mráz, z rozhlasu hlásí -18°C a tak se zahříváme v chodbě u místního Büra. Naštěstí svítí slunce a zachraňuje nás svými silnými paprsky. Čeká nás krásný den.
Díky tomu, že kluci vystartují 10 min. před všemi závodníky a Runa vběhla s Ivošem na závodní dráhu, pouští i mne pořadatelé ke startu. To je jediné štěstí, protože do poslední chvíle se mohou zahřát v teplejší bundě, je přece jenom ukrutná zima, když se jen tak postává. A už mají nasazeny lyže, odhazují bundy a vyráží do závodu 50 km.
Tato trať v Polsku je ještě náročnější, než trať na Jizerské 50, dám bundy do úschovny a s Runou se vydáváme na soukromý výlet na běžkách, kam nás část stopy pustí. Je docela těžký sníh a moc to nejede. Uběhneme si svoji známou trasu až k bodu, kdy závodníkům zbývá 10km do cíle a dál nás to nepouští, vracíme se tedy na stadion (hezkých 15 km).
Jak se blížíme ke stadionu, potkáváme již vítěze s vavřínovým věncem na krku a další závodníky, kteří již chodí s medailemi. Už mi je docela chladno, avšak na stadionu je tepleji, pálí sem slunce, najdu stan, kde kuchaři rozkrajují obrovský dort a dávají všem kousek zdarma a také horký čaj. Tak si s Runou také dáme. Netrpělivě již vyhlížíme Iva s Petrem. Obcházíme stánky a lelkujeme, dostaneme ochutnat místní Eidam, ale hrozně to u cíle řve, tak se jdeme ještě projít do stanu pro horký čaj.
Už tu každou chvíli musí být. Když se vracíme, zahlédnu Petrovu bundu a bílou čepičku a hned vedle Ivoše. Dozorčí nás však nepouští do zóny, kam závodníci přiběhnout, to kvůli Runě, že nemá náhubek a vůbec zvířata tam nepouštějí, a tak čekáme, až kluci přijdou k nám. Mají krásný čas: 5, 25h!
A co je nejdůležitější, moc se jim závod líbil, díky slunci bylo teplo, dokonce Ivoš má takovou radost, že to je prý jeho nejhezčí závod v tomto roce.
Jdeme se najíst, do tepla, pro bundy a pak se vydáváme na cestu zpět do campu pěšky po silnici. Máme velké štěstí, potkáme autobus, který nás odveze přímo k Normě, která je hned naproti campu. Nakoupíme potraviny na večeři a jdeme do chatky. Dnes vaříme tortily s kuřecím masem, játry a zeleninou. Moc nám to chutná, jsme všichni moc unavení, kluci ze závodu a hlavně z toho silného mrazu, a tak jdeme brzy večer spát. Na zítřek máme v plánu ještě výlet a odjezd v 16, 40h do Prahy.
Po ránu se ještě povalujeme a na běžky vyrážíme až kolem 11h, Petr má sice za cíl dojet až na chatu XXX, ale my s Ivošem tomu moc nevěříme, Ivoš cestu zná, já jen její část, a tak se přikláním k Ivošovi. Máme dost časovou tíseň. Nakonec se k chatě vysoko v horách s vypětím všech sil přece jenom doškrábeme, prudký a dlouhý kopec na závěr mne zdolal, avšak ty výhledy stojí zato. Je opět překrásný slunečný den, všude spoustu sněhu, krásné obzory, zasněžené smrky a louky, pohled do údolí je přímo famózní. Občerstvení je nutné, boršč, pivo a káva. Cesta zpátky je rychlá, z kopce to jede samo. Dojedeme až k rozcestí naproti campu, rychle připravíme jídlo na cestu, dojíme tortily ze včerejška, sbalíme se a běžíme na autobus, který nás veze k vlaku domů.
A to by bylo, kdyby neproběhla po cestě nějaká zápletka. V Tanvaldu dostaneme zprávu, že rychlík do Prahy nejede a musíme hodinu počkat a pak jet různými vlaky se 4 přestupy! Naštěstí nám průvodčí vše tiskne a máme jasno, na nádraží potkáme Ivošovu bývalou kolegyni z práce a ta se k nám připojuje. Avšak zase máme štěstí, jelikož v průběhu naší cesty si to ČD rozmyslí a dají nám náhradu vlaku, který hned po prvním přestupu je přistaven, a jedeme přímo do Prahy. Nakonec vše dobře dopadlo.
Zapsala: Gabriela Nella Požárová
